Jak řekl Ernest Thompson Seton: „Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, ze které by i jiní mohli pít.“ Mám pocit, že organizátorům se takovou studnu pro biology a chemiky povedlo vyhloubit a díky jejich obětavosti k ní každý rok mohou žízniví chovanci přicházet a pít. Vody není nikdy dost:-) a proto si všichni, kteří se na organizaci LOS podílejí, zasluhují můj velký dík.
Žádné dva týdny mě nikdy neobohatily tolik jako ty strávené na Běstvině. Nemluvím tady pouze o velmi poučné saturaci informacemi, které se mi dostalo v mých oblíbených vědách, ale hlavně o extrémně přínosném kontaktu s lidmi, kteří se zajímají o podobné věci a kteří mě obohatili i v docela jiných sférách. Běstvinu nelze vtěsnat do pouhých několika slov, kdy se mi nechce používat klišé, že jsem si tam našla přátele na celý život, i když tomu tak je. Školní rok je pouze dlouhým obdobím, které každý běstviňák přežívá a jen se těší na prázdniny, kdy odjede na soustředění plné nejrůznějších stimulů, bohužel ale trvá jen dva týdny. Tamější čarukrásná krajina, která mi přirostla k srdci svou líbezností, jen umocňuje atmosféru nočních her (Labyrintu a Krvavého křestu terénního biologa, popř. Nočních očí) v drsném nepřehledném lesním terénu, stejně tak jako lahodí oku při dlouhých biologických exkurzích do okolí. Každý rok je to tam jiné. Nikdy bych třeba nečekala, že na biologicko-chemickém odborném soustředění se budu učit hrát golf, hrát na housle, střílet ze vzduchovky nebo zapalovat svůj vlastní bengálský oheň. Tohle všechno se prostě může stát jen tam.
Když jsem po druhém místě v biologické olympiádě dostala pozvánku na Běstvinu, dost jsem váhala. Jet někam na 14 dní s lidmi, které vůbec neznám a ještě tam být téměř nejmladší, mi nepřipadalo vůbec lákavé... Nakonec jsem ale přihlášku přeci jen poslala.
Běstvina se mi začala líbit už cestou v autobuse. Všichni tam byli moc milí, smáli se a okamžitě mě přijali mezi sebe. Výborná atmosféra vydržela až do konce tábora, dokonce se ještě zlepšovala. Na Běstvině byl den, který měl 24 hodin, příliš krátký. Co jsme nestihli podniknout přes den, to jsme podnikli v noci. Zážitky, které jsem tam načerpala za dva týdny, by stačily i na celý rok.
Po příjezdu domů jsem měla pocit, že teď budu muset prožít takovou zbytkovou část roku, které jediný smysl bude snažit se znovu dostat na Běstvinu. To se mi nakonec povedlo, rok uplynul jako nic a už jsem byla zpět na Běstvině. Bylo to samozřejmě znovu úplně úžasné...
Teď mi už nezbývá nic jiného, než doufat, že se tam letos dostanu znovu. A všem, kteří se rozhodují, jestli mají nebo nemají jet říkám: jeďte!... O tom se nedá psát, to se musí zažít!!!
V tercii jsem poprvé uviděl zadání chemické olympiády, ale až rok poté zahořela touha jet na Běstvinu. Chemie mě bavila a z vypravování staršího kamaráda jsem zjistil, že při tom taky musím být. Ale mé šťastné roky nepřicházely a musel jsem dva roky setrvat, nežli jsem mohl porovnat své očekávání s realitou. Obvykle přichází zklamání... Ale tohle byl ten výjimečný případ, kdy skutečnost mnohonásobně předčila mé vize. Pro další rok jsem věděl, že tam jet nechci, ale MUSÍM.
Dnes při ohlédnutí zpět zjišťuji, že většinu mých nejlepších kamarádů jsem potkal právě zde. V současnosti se nevídáme pouze na táboře, ale čas od času se domluvíme a ze všech koutů republiky se někam sjedeme. Takový sraz mívá program, ale není ho obvykle moc třeba, neboť se všichni dobře bavíme i bez něj. Mé nejlepší vzpomínky a zážitky se také odehrávají v prostředí LOS, například na rozcvičky není možno snad ani zapomenout. Osobně každému, kdo může, doporučuji, aby se také zúčastnil, protože kdo nezažil, neuvěří.